Zážitky, prožitky a zjištění - Bali

Pravda o lidech na Bali. Jací jsou a jaká je tamní příroda? Co jsem tam zažil a nad čím jsem přemýšlel? A co mě teď čeká.

Jací jsou skutečně lidé na Bali

Usměvaví, šťastní a zvědaví, ale i zamračení, vystresovaní a bez zájmu.

Těšil jsem se do krásné džungle a těšil jsem se poznat Balijské lidi, protože se říká, že jsou všichni šťastní, spokojení a usměvaví.

Rád bych řekl, že je to pravda a že je to tady na denním pořádku, ale nemůžu.

Z kdysi krásného soběstačného ostrova plného šťastných spokojených lidí, kterým ke štěstí stačilo jen málo, se stalo místo proměněné kulturou našeho světa. Cena půdy a tak i jídla, zdrojů a podobně se zvedla díky rozprodávání mezi bohaté, a tak se z Bali stalo ukázkovým příkladem toho, jak naše společnost dokáže zničit cokoliv živé.

Pro mnoho lidí se jediným zdrojem příjmu stal turismus a začal zde panovat obrovský konkurenční boj stejně jako tomu je u nás. Lidé jsou nemocní a ve stresu více než kdykoliv předtím.

Je mi to líto. Jsou věci, které prostě nedokážu ignorovat a tahle je jedna z nich. Často si přeju všechno zažít takové, jaké to bylo kdysi, a budu dělat všechno proto, aby se svět začal točit správným směrem.

Na druhou stranu jsem ale díky lidem, co je to doposud tolik nepoznamenalo, zažil mnoho smíchu a radosti.

Zažil jsem tady poprvé pocit když se na někoho neznámého usmíváte a on se usmívá na vás prostě proto, že jste, a protože je on. Zažil jsem majitele restaurace, co mě nechal odejít bez zaplacení a vrátit se zaplatit až budu mít cestu kolem (protože jsem neměl dost peněz; a nakonec jsem tam chodil na jídlo po zbytek pobytu).

Jaká je příroda na Bali

Neuvěřitelným pocitem pro mne bylo stát na černém písku z vulkánů. Když jste trochu dobrodruhy jako já, objevíte místa, která ne všichni objeví.

Za nejkrásnější místo považuju samý východ ostrova, kde okolní život nebyl tolik poznamenaný a výhledy byly nádherné.

Oprsklé opice

Docela nečekané pro mě bylo, když jsem zjistil, že jsou tady opice co kradou. A ne jen tak ledajak.

Když jsem to zažil poprvé, procházel jsem se parkem a ze zábradlí mi skočila opice na batoh. Měl jsem z toho docela srandu, ale přešlo mě to ve chvíli, kdy jsem zjistil, že umí rozepnout zip a začala mi vyhazovat věci z batohu a hledat jídlo :-)

Když jsem to zažil podruhé, stalo se to nějaké turistce a to byl řev všude kolem :-)

Euforie z bytí

Trvalo mi asi měsíc a půl, než jsem si zase uvědomil kdo jsem a především kde jsem.

Chvíle kdy jsem se podíval na oblohu a začal si uvědomovat, že mí přátelé a rodina jsou na opačné straně planety. A že já jsem na tady.

Půl roku potom, co jsem u kouče na 2 lístečky z 9 napsal cestování a příroda se ocitám v Asii. Úplně sám. (o tom co bylo na ostatních lístečcích napíšu někdy příště)

A konečně si to uvědomuji a mám z toho radost. Často se jen tak dívám na oblohu a cítím tu vzdálenost, energii a cestu, kterou jsem ušel. A najednou se směju a směju. Nelítám už nikde v oblacích. Jsem v Asii a stojím pevně na nohou.

Náš život je skutečně odrazem toho jak přemýšlíme a jaká jsou doopravdy naše přání.

Je štěstí skutečné jen když ho sdílíme?

Když jsem se vydal na cesty, chtěl jsem se naučít žít sam se sebou. Být méně závislý na druhých a být více schopen užívat si sám sebe. Být soběstačný ve všech ohledech.

K slzám mě ale dohnal fakt, že si všechno nejsem schopný užívat tak, jak jsem doufal. Že mi chybí někdo, s kým budu moct tu radost sdílet.

Když nadtím teď zpětně přemýšlím, ušel jsem zase velký kus cesty. Od té doby kdy mi bylo docela dost smutno uplynul už zase více než měsíc a já během něho poznal jaké to je užívat si přítomného okamžiku viz. předešlý odstavec. A to několikrát.

Včera jsem byl na výlet na vulkánovém kráteru a dokázal jsem si to užít tím, že jsem stál nahoře a se zavřenýma očima si asi 15 minut docela nahlas zpíval hudbu ze sluchátek. Kam se ztrácí to ego a starost o to, co si o mě myslí ostatní?

Do jaké míry v životě potřebujeme druhé, abychom byli šťastni? A kdo by to měl být? Někdo, koho milujeme?

Jedny oblaka už jsem zdolal. Kde lítam teď?

Během posledních pár dní mě naprosto pohltila myšlenka, že se v létě chystám vydat na cestu svého života. Cestu, která naprosto změní mě i můj pohled na život.

Cestu, o které byla řeč v pořadu. O Pacifické trase v USA (PCT). Pěší tůra vedoucí od Mexika ke Kanadě dlouhá přes 4500 km. Cesta vedoucí neposkvrněnou divočinou odříznutou od civilizace.

Když jsem se o ní poprvě dozvěděl, hned jsem věděl, že to budu chtít podstoupit. A hned jsem to všem taky řekl.

Abych se ale přiznal, když se o tom mělo mluvit při natáčení, měl jsem z toho docela obavy. Měl jsem obavu z toho, že si to rozmyslím, nebo že se neodvážím. A asi především proto, že zase vytvořím nějaká očekávání u okolí a pak je nesplním.

Přemýšlím nad tím, co bych dělal, kdyby se tak opravdu stalo. Šel bych, i kdybych nechtěl, jen proto, že jsem to řekl do televize?

Na tuhle otázku už odpověď nezjistím, protože jsem momentálně tou myšlenkou naprosto pohlcen a těším se až udělám svůj první krok, ale vím, že za má rozhodnutí mě nikdo nemůže soudit a věřím, že už jsem dosáhl takové úrovně v osobním rozvoji, že bych se rozhodl tak, jak bych cítil, že je to pro mě nejlepší.

Prvně jsem chtěl na trase strávit měsíc, ale rozhodnutí jsem změnil na měsíce dva. Zažádal jsem si o povolení, svůj první krok chci udělat 1. července a vize toho všeho už mě pohltily tak, že každý den sleduji videa z trasy.

Už mám naplánováno jak se budu připravovat až dorazím domů, co všechno musím zařídit, ale především taky to, jak celou tuto příležitost využít k tomu, abych změnil pohled na život i vám. A bude to stát za to

O své první zkušenosti z Bali jsem už psal jeden článek, viz. Miliónová Indonesie.