Čím vším jsem se stal v Indonésii

Od Hollywoodské hvězdy, přes Foresta Gumpa až po slepého dárce. Má cesta ještě zdaleka neskončila.

Hollywoodskou hvězdou

Když jsem poprvé v Bandungu vyrazil ven, zdolal jsem jeden z okolních vulkánů. A cestou nahoru jsem se stal holywoodskou hvězdou.

Poprvé přímo když jsem šel do kopce. Přišel za mnou pán, jestli by si mě nemohl vyfotit s jeho synem. Tehdy mi to ještě přišlo docela zvláštní, ačkoliv je pravdou, že v lokalitě, které jsem byl, bylo jen minimum turistů.

Když jsem ale vystoupil nahoru, stal jsem se obětí asi dalších třech mladších i starších skupinek, které se mnou prostě potřebovaly mít fotku. Vždy to začalo hlubokým smíchem a tak jsem jen nechápajích přitakával a nechával se zvěčnit ve fotoalbech Indonézanů :-D

Slepým dárcem

Asi týden na to jsem se stal slepým dárcem. Někdo mi vybral peněženku.

Prvně přišel vztek, potom stress. Smát jsem se tomu tentokrát nesmál :-) Trošku mě to spíše zamrzelo. Začal jsem to trochu podceňovat, jelikož jsem nevěřil tomu, že někdo z místních, nebo naopak někdo z turistů, by to udělal.

Kdo to byl a jestli mu to pomohlo nevím. Každý máme ale charakter jen jeden a poučení tedy je - všichni nejsou jako vy, a tak nečekejte, že se k vám budou chovat všichni stejně hezky, jako vy k nim.

Neměli bychom se k lidem chovat slušně, čestně, nebo hezky, a očekávat za to od nich to samé. Měli bychom se tak chovat jen kvůli sobě a svému charakteru. Každému z nás se to vrátí svým vlastním způsobem.

Boxovacím pytlem

Večer, pár dní předtím, než jsem měl Indonésii opustit jsem, jsem dostal docela velké křeče do břicha, které nakonec přetrvávaly celou noc, ve které jsem nakonec několikrát zvracel.

Na druhý den jsem přejížděl z Bandungu do Jakarty, ze které jsem letěl do Thajska.

V Jakartě jsem chtěl strávit dva dny, ve kterých jsem chtěl zkouknout tak akorát všechno, jelikož mi bylo řečeno, že toho moc k vidění není. Nakonec jsem ale cestoval s horečkou, zimnicí a bolestmi hlavy, a stejně tak strávil i dva dny tam. Smůla :-)

Někdy se věci nevyvinou přesně tak, jak chceme. A někdy mám pocit, že jsem trošku boxovacím pytlem. Že mě život zkouší více, než jindy. Ale nejsem nikým známkován, ani hodnocen. Jsem to jenom já, kdo si dává zpětnou vazbu.

Je to svoboda, která sebou nese zodpovědnost.

Jakoby Forestem

Když jsem byl na Bali, začal jsem mít nějaké náznaky toho, že bych konečně mohl začít zase běhat. Dlouho to ale nevydrželo.

Když jsem byl naopak v Bandungu, dostal jsem záplavu emocí a začal jsem se těšit na PCT. V tu chvíli jsem dostal tu správnou vlnu motivace a tak jsem začal. Až do doby, než jsem onemocněl, jsem běhal každý den.

Tou srandovní částí je, že má trasa byla čtverec dlouhý 2.5 km, takže jsem běhal každý den několik okruhů, někdy i v dešti, a tak si mě lidé po pár dnech začali pamatovat a začali se na mě smát a ukazovat různá gesta. Měl jsem publikum :-)

Nikým jiným

Důležité pro mě je, že mám stále možnosti zůstat sám sebou. Především z pohledu stravy.

Ačkoliv bylo Bali v tomhle mnohem lepší a mnohem více vegan-friendly, tak i v Bandungu jsem našel restauraci, kde jsem se mohl každý den najíst tak, jak jsem chtěl.

A do toho jsem se cpal každé dopoledne pravidlně cca. kilem banánů a odpoledne čtvrtkou až půlkou melounu, a pak třeba pomeranči, mangem, papájou, a nebo jiným zajímavým ovocem :-)

Chtěl jsem napsat už dříve, ale ve chvíli, kdy jsem onemocněl, jsem toho nebyl schopen. No a předtím, předtím jsem jsem pořád pracoval.

Dnes už píšu z Chiang Mai v Thajsku. Budu v Thajsku dalších 30 dní, a rozhodl jsem se, že si to tady užiju mnohem více, než předešlé 3 měsíce, kdy jsem se soustředil hlavně na práci a tolik si to neužíval.